Po roční pauzičce se opět vracím k našemu deníčku a zjišťuji, že se toho za uplynulý rok zase tak moc neudálo. Událostí roku ale bezpochyby je příchod Milana Němečka s klávesami. Milan hraje a zpívá, je to znalec terénu a parťák. Nejde mi pořád do hlavy, jak se Ondrovi podařilo jej přesvědčit, ale je tu.
V březnu jsme si sice zahráli jednu přesilovku v Mostu a v červnu druhou v Neratovicích, ale také jsme si párkrát zahráli na plné Símalce nebo v Kotvině. Pěkně jsme si zahráli i na kláštereckém Kulaťáku, který nás příjemně překvapil usměvavou obsluhou a dokonalou akustikou. Hezké byly i koncerty v letním kinu a na zámeckém nádvoří. Z té krátké řady odehraných akcí mi ale pořád nějak svým pojetím a prostředím vyčnívá vernisáž uměleckých kousků našeho Davida a jeho kamaráda odehraná počátkem října v kadaňské Galerii Josefa Lieslera. Přestože jsme se zcela nečekaně octli ve společnosti opravdových umělců a znalců umění tak si myslím, že jsme zase tak velkou ostudu neudělali. Ostatně na YouTube je krátké video, tak si může každý udělat sám obrázek o tom, co jsme tam předváděli.

Po příjemné rodinné motoristicky laděné oslavě padesátin Pavla Švamberga na světoznámé kláštereckolázeňské kolonádě jsme se ve Výsluní octli znovu. Tentokrát jako hudební součást akce zacílené proti živelnému šíření větrných elektráren. V hospůdce nás již očekával usměvavý Renda a trojice hudebníků, která hudební produkci také zahájila. Hráli fakt dobře. S Ondrou jsme usoudili, že by asi bylo nejlepší vyrazit nenápadně zpátky domů nebo alespoň dělat, že tam nejsme. Hraní jsme se ale přesto nevyhnuli. V průběhu večera se ke kadaňské kapele připojil náš David a za bicí si vypůjčili i našeho Andělína a tak se protestní akce nenápadně proměnila v takový malý Klobouček. Renda vypadal spokojeně. Jestli byli spokojeni i místní si netroufám odhadnout, ale vzhledem k tomu, že se nás kdosi ptal, jestli by si o přestávce nemohli pustit Michala Davida, si myslím, že mohli mít k repertoáru jisté výhrady. Všechno ale dobře dopadlo. Na závěr jsme ještě chvíli poseděli s domorodci a vyrazili do mrazivé noci. Tady kromě Andělína. Ten využil Rendovy nabídky noclehu na horách a dělal, že nás nezná.

Věděli jsme jen, že jedeme hrát na zábavu do Výsluní. Když jsem pak zahlédl plakát, trochu jsem znejistěl. Co si mám pod helouvín párty představit? Dušičkový večírek? Znejistěl jsem. Představil jsem si, jak v zšeřelé hospůdce sedí u stolků se svíčkami výslunští obyvatelé, před sebou rozložené fotografie zesnulých a v pohnuté pietní náladě očekávají příjezd situaci přiměřeného hudebního tělesa. Uměl bych si představit houslový kvartet, malý pěvecký sbor, ale při představě, že do tohoto svátečního prostředí spustíme s volume vytočeným doprava Sedí vodník na topolu na topolu na topolu mi naskočila husí kůže. Již první pohled do houspůdky ale rozptýlil mé obavy. Jednalo se o maškarní bál! Zahlédl jsem čerta, hraběte Drákulu a policistu. Jsme tady dobře. Pěkně jsme si zahráli, Renda si s námi zazpíval. V galerii je i pár fotek. Rád bych upozornil na tu, na které si po lehké horské svačince David decentně otírá koutky. Ve Výsluní se nám líbilo.

Na volyňský hřbitov jsme přijeli za soumraku. Z dáli nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu měla odehrát nějaká slavnost. Při pečlivém ohledání lokality jsme však objevili slušně vybavený výčep s průhledem do útulné venkovské kuchyně, kde se připravovaly teplé nápoje a odkud voněl čerstvý guláš. Dále jsme objevili zastřešené a ozvučené pódium, zastřešené a důmyslně vytápěné posezení, ohniště a Rendu. Pěkně jsme si zahráli, Renda si s námi zazpíval a zdálo se, že jak domorodci tak Rendovi kamarádi, příbuzní a známí nebyli nespokojeni. Domů jsem vezl Andělína, který u Rendy nechal vozidlo i nástroje, čemuž se po ochutnání točeného piva přehlédnutí nápojového lístku ani nedivím. Vlastně jsem mu trošku záviděl.

Klášterecká Símalka hučí. Robot Emil zahajuje koncert a dav houstne. Střídáme se zhruba po hodině. Obsluha za obleženým barem vybaluje z kartónů nové a nové půllitry. Taxikář nám sděluje, že Símalka je toho večera jediná klášterecká hospoda, kde to žije. Robot Emil hraje čím dál líp. My taky. Milan v extázi vyskakuje i s basou na dřevěnou příčku. Dav šílí. Kdo tam nebyl, prohloupil. A asi neuvěří…

Nedá se říct, že by včera večer klášterecký rockový klub U draka praskal ve švech. Pár lidí tu ale okolo osmé hodiny večerní, kdy měl vypuknout společný koncert skupin Robot Emil a Šťastnej den, už bylo. Robot Emil šteloval zvuk, nastavoval odposlechy a brousil kytary. Neustále se nás někdo ptal, kdy už začneme a kdo z nás začne. Trpělivě jsme odpovídali, že koncert vypukne co nevidět. Kolem půl deváté už jsme se ale sami zeptali Bídy, bubeníka od Robota Emila, kdy se vlastně opravdu začne. Odpověď nás překvapila. Bída usoudil, že je publikum stále ještě málo početné, ale uklidnil nás, že kolem deváté dorazí petlerští sáňkaři a pak že to celé vypukne. Sedli jsme si tedy ke stolu a čekali na sáňkaře. Kolem deváté se opravdu objevila skupinka sáňkařů a sáňkařek. Bída se k nim nadšeně hrnul a vítal se s nimi, protože se, pokud jsem dobře počítal, už se dobré tři hodiny neviděli. Když si pověděli, co všechno se mezitím událo, svolal Bída spoluhráče a pustli si do toho. Pak už šlo všechno jako po drátku. Oni hráli jako čerti, my taky. Lidí u stolů a u baru přibývalo. Přestávky nebyly skoro žádné, protože jsme se střídali. Nějak kolem jedné jsme zabalili, trošku ještě pokecali a vyrazili domů. U draka se nám líbilo.

Ještě ani nedozněly poslední tóny Poddoupovských hudebních slavností a prostory pivního spolku Jiřího Mareše se opět začaly plnit dychtivými návštěvníky. Na rožni se otáčela vepřová kýta, kterou Tomáš Svoboda co chvíli potíral podle tajných receptur předem připravenými omáčkami z vybraného koření, zatímco Jiří prováděl poslední zátěžové zkoušky píp. Rozestavěli jsme nástroje, trošku se osvěžili a pustli se do hraní. Návštěvníkůí přibývalo, co chvíli se na otočce za brankou objevilo nové auto, taxík či skupinka nově příchozích. Pivo bylo jako křen, kýta voněla až pod kopec a nakládané okurky a papriky rychle mizely. Stejně rychle mizely i zásoby pití. Začali jsme tentokrát o něco dřív, protože jsme vše museli stihnout do 22:00. Stejně jako kadaňská Pohoda a mnohé jiné úspěšné osvěžovny má i pivní spolek své nepřátele. Nezbývá než hrát přesně podle pravidel a neprotivit se spoluobčanům ani vrchnosti rušením nočního klidu. Jak jsem ale zaznamenal, má i předčasné ukončení hudební produkce své výhody. Lidé si mohou v klidu popovídat, nikam nespěchají, protože ještě není tak pozdě a o co méně se toho zahraje, o to více se vypije. Když jsme totiž pořádali jednu z posledních porad na baru, byla již nabídka lihovin velmi omezená. Lze ale předpokládat, že na základě této nové zkušenosti Jiřík do budoucna pružně přizpůsobí nabídku tekutin zvýšené poptávce vyvolané předčasným ukončením hudební produkce.

Na Pohodě jsem ještě nikdy předtím nebyl. Znal jsem ji jenom z vyprávění. Šly zprávy, že na Pohodě hrají dobré kapely, proto jsme usilovně cvičili. Dalo se předpokládat, že se přijedou podívat i zástupci jiných kapel. Zdálo to, že pokud se na veřejnosti špatně uvedeme, už si zase jen tak nezahrajeme. Asi se nám to povedlo. Nikdo nás nenapadl a nechali nás dohrát až do konce. Dokonce jsme ještě před odjezdem všichni dostali od Rendy bohatě obloženou housku. Čekal jsem, že Pohoda bude nějaké doupě, ale překvapila mne. Je tam dobře a chodí tam normální lidi.

Poddoupovské hudební slavnosti jsme naplánovali na sobotu posledního června. Byly trochu potíže se sehnáním další kapely, se kterou bychom se mohli střídat. Nakonec se uvolil Venca Kučera, umělecký vedoucí souboru Černý had, že to s námi zkusí.
Písniček jsme tehdy ještě neměli moc, tedy spíš málo. Nakonec to proběhlo tak, že Hadi hráli a my jsme popíjeli. Jen tu a tam jsme vzali do rukou nástroje, něco málo zahráli a vrátili se zpět ke stolu. Situace se trochu zlepšila po setmění, když přijelo několik našich fanoušků. Využili jsme toho, že neslyšeli dosud zahrané kousky a přehráli je znovu, přidali k nim ty dosud nezahrané a tak jsme snad trochu zamaskovali náskok Černého hada pokud jde o počet odehraných skladeb. Lidí přišlo poměrně dost jak z country kruhů tak z rockových vod, nálada byla dobrá, počasí vyšlo a díky tomu, že historicky první Poddoupovské hudební slavnosti měl v režii hlavně Černý had, bylo i publikum viditelně spokojeno.
Rozhodně si myslím, že teď máme u Hadů velký dluh. Až nás jednou v budoucnu požádají o podobnou výpomoc oni, všeho necháme a jedem.